Knežství

Když byl na zemi, Ježíš si vyvolil muže aby byli jeho apoštoly a jim také svěřil moc pokračovat v šíření jeho slova a odpouštění hříchů.

Otázky

Proč ženy nemůžou být kněžné?

Církevní učení o vysvěcování pouze mužů má své počátky v učení a praxi ustanovené Ježíšem. Když byl na zemi, vyvolil si muže aby byli jeho apoštoly a jim také svěřil moc pokračovat v šíření jeho Slova. (Lukáš 9;1-2) a odpouštění hříchů (Jan 20;23).

Katechismus katolické církve vysvětluje: “Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen”. ((1577)). Navíc nám Katechismus také říká: “Nikdo nemá právo obdržet svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí být povolán Bohem” (1578).

Ježíš přišel na svět v těle muže. Dává tedy smysl, že za své následovníky si taky zvolil muže.

Konečně, i když nemůžeme vždycky naprosto přesně vědět proč Ježíš učinil některá rozhodnutí, víme, že nepovažoval ženy za horší nebo nižší od mužů. Zkrátka dal jasně najevo, že tohle konkrétní povolání je určeno pro muže. V poslušnosti k Boží vůli, katolická církev vždy pokračovala a bude i nadále pokračovat v praxi knězského svěcení pouze mužů.
V Bibli jasně stojí, že nemůžeme nikoho oslovovat “Otec” kromě našeho Otce na nebesích. Proč tedy oslovujeme kněze “otče”?

Matouš 23;9 říká: “A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský.” Všimněte si, že zde není žádná výjimka pro naše duchovní otce, což jsou pro nás knězi, ani pro otce biologické. Jinými slovy, kdyby jsme interpretovali tuhle pasáž tak jakoby říkala že vůbec žádný člověk nemůže být nazýván otcem, nemohli bychom rozlišovat mezi knězi jakožto duchovními otci, a manželi našich matek – ani jednomu z nich by nenáleželo jméno “otec”. Ale je tohle určitě to, co nám zde Bible říká? Nebo nás Ježíš varuje před těmi, kteří si chtějí uzurpovat Boží otcovsví? Tento záměr je v mnoha ohledech tím, co dělali farizeové a zákonníci. Chtěli všechnu pozornost a postavili Boha mimo rovnici v jeho vztahu s člověkem – proto je Ježíš nazývá pokrytci, lháři a vybílenými hroby.

Když interpretujete tuhle biblickou pasáž jako absolutní zákaz nazývat kohokoliv otcem, narazíte dále v Bibli na několik problémů. Například v Lukášovi 16 – v příběhu o Lazarovi a bohatém muži – Ježíš vypráví, že boháč několik krát odkazoval na Abraháma jako na “otce”. Pavel, v listě Římanům 4, taky odkazuje na Abraháma jako na “otce” neobřezaných kmenů. Tohle značí duchovní, nikoliv biologické otcovství.

Ve Skutcích 7;1-2 se první křesťanský mučedník Štěpán odvolává na židovské autority a starší, kteří ho chtěli kamenovat, jako na bratry a otce a stejně tak to dělá Pavel dále v 22. kapitole. Opět zde vidíme odkazy na duchovní otcovství. Tvrdit, že Ježíš nám zakazuje nazývat kohokoliv naším otcem by znamenalo, že On sám, Pavel, Štěpán a Duch Svatý dělají něco špatně.

Je v pořádku nazývat kněze “otci”, stejně jako bylo v pořádku, když Ježíš a Pavel nazvali Abraháma otcem a Štěpán a Pavel takto oslovili židovské autority. Pokud si pamatujeme, že náš skutečný Otec je Bůh a že všechny vlastnosti otcovství – biologické a duchovní – pocházejí od Něho; pokud nenecháme nikoho jiného uzurpovat si tuhle roli v žádné formě a žádným způsobem.
Proč se katoličtí knězi nemůžou ženit?

Svatý Pavel říká: “…Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu” (1. Korintským 7;32). Celibát umožňuje knězi věnovat celou svou pozornost práci na budování Božího Království. Pavel několik krát poukazuje na skutečnost, že panenství je považováno za “vyšší povolání”. Život v celibátě umožňuje knězům dokonaleji žít ctnost čistoty, ve které je Kristus jejich vzorem v plném rozsahu. Církev nikomu nezabraňuje k manželství. Ti, kteří se rozhodnou žít život v celibátě tak dělají dobrovolně. Knězi se rozhodli složit slib čistoty v zájmu jejich pozemské služby a povolání. Dává smysl že Církev, jenž považována za Kristovu Nevěstu, má ve své službě tyto panenské kněze, kteří jsou ji plně oddáni. Knězský celibát by měl být považován za nádhernou obětu Kristovi a úžasné svědectví o knězské oddanosti našemu Pánovi a Církvi.
Co všechny ty skandály s knězi?

Všichni jsme slyšeli příběhy o policajtech, doktorech, učitelech, právnících a knězích, kteří zradili posvátnou důvěrou, která jim byla dána. Tihle lidi reprezentují povolání, které vyhledáváme když potřebujeme vedení, radu či pomoc. Chceme být schopni jim důvěřovat. Ale když tito lidé zradí naši důvěru, vypadá to mnohem hůř a mnohem těžší na pochopení, jako když nás zklamou jiní členové společnosti. Nicméně, neznamená to, že bychom měli zanechat všeho respektu vůči zákonné moci, lékařské péči, vzdělání nebo církvi jen proto, že lidé, kteří zde pracují, selhávají v tom, že nežijí svůj život tak, jak je Kristus povolává. Konec konců, velká většina profesionálů v těchto profesích nám slouží příkladem hrdinského chování. VMatoušovi 13;24-30 Ježíš Kristus opisuje Církev, Království nebeské, jako “pole pšenice a plevelu”. Na tomto podobenství ukazuje, že v církvi budou dobří i zlí, svatí a hříšníci až dokud On sám nepřijde a nebude soudit národy. Tohle naneštěstí znamená, že v Jeho Církvi jsou a i nadále budou lidé – včetně knězů a biskupů – kteří hřeší a ubližují otstaním. V apoštolském listě Tertio Millenio Adviente (Vstříc třetímu tisíciletí) papež Jan Pavel II. píše: “… církev by si měla víc uvědomit hříšnost svých dětí, připomínajíc si všechny ty časy v dějinách, kdy se odvrátily od Krista a Jeho evangelia a namísto toho, aby světu nabídly příklad života inspirovaného vírou si libovaly v myšlení a konání které způsobilo skandály a kontra-svědectví.” Dále hovoří: “Před Bohem a člověkem církev vždycky uznává za vlastní své hříšné syny a dcery.” A v Lumen Gentium dodává: “Církev, ačkoli všeobjímající a s hříšníky na jejích ňadrech, je zároveň svatá…”.

Církev samotná je opravdu svatá, ale tvoří ji hříšní lidé. Žádné skandály nemůžou popřít pravdu, kterou Ježíš zjevuje světu skrze Jeho apoštoly.(Marek 16;15). Jak Kristus slíbuje, navzdory slabosti, hříšnosti a někdy i skandálu způsobených kněžími a jinými katolíky, “brány pekelné nepřemohou” církev. ( (čtěte zde o dalších kněžských skandálech).

Proč má kněz nosit starořímský límec

Proč katolíci vyznávají své hříchy knězi a ne přímo Bohu?

Rychlá odpověď by byla prostá – Bůh chce, abychom to dělali. V Jakubovém listu 5;16 nám Bůh přikazuje abychom “vyznávali hříchy jeden druhému”. Všimněte si, že Písmo neříká abychom vyznávali hříchy přímo a pouze Bohu… říká, že je máme vyznávat jeden druhému.

U evangelistu Matouše 9; 6 nám Ježíš říká, že mu byla dána moc na zemi odpouštět hříchy. O několik veršů později (9; 8) už Písmo říká, že tahle moc byla dána “lidem”.

V Janovi 20; 21-23, co je první věc, kterou Ježíš řekne shromáždění učedníků v noci jeho vzkříšení? “Ježíš jim řekl: “Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.” Jak Otec poslal Ježíše? Podle Matouše 9 Otec poslal Ježíše na zem s mocí odpouštět hříchy. Teď Ježíš posíla své učedníky stejně, jako byl On poslán svým Otcem… Stejně tak Ježíš posílá učedníky s mocí odpouštšt hříchy na zemi. Verše 22-23 hovoří: “Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” Proč by Ježíš dával apoštolům moc odpouštět nebo zadržet hříchy kdyby nechtěl aby si je lidé navzájem vyznávali?

Bible nám říká abychom si vzájemně vyznávali hříchy. Hovoří také, že Bůh dal lidem moc odpouštět hříchy na zemi. Ježíš posílá své učedníky s touhle mocí do celého světa. Když katolíci vyznávají své hříchy knězi, jednoduše následují plán stanovený Ježíšem. Kristus odpouští hříchy skrz kněze – je to Boží moc, vykonávána skrz službu knězství.

Další zdroje

Apologetické odkazy

Biblické pasáže

Katechismus katolické církve


Církevní otcové

Doporučené čtení

Veľa je povolaných
Scott Hahn
Našich kňazov neraz vidíme (a často sa tak vidia aj oni sami) veľmi ľudskou optikou. Opravujú, zariaďujú, vybavujú, zháňajú… A mnohí sú unavení, znechutení… Scott Hahn svojím biblickým pohľadom na kňazstvo a na kňaza akoby priniesol svieži vánok. Kňaz ako otec, kňaz ako živiteľ, ako učiteľ, ako bojovník, ako sudca, ako ženích, ako brat… Nepredstavuje nám kňazstvo ani tak v jeho úlohách, ako skôr v rovinách, na ktorých môžeme s kňazom vytvárať vzťah. A tie isté roviny sú pre šancou aj pre kňaza, aby sebe zverených veriacich nevidel len ako ovečky, ale aj ako spolupracovníkov v Božej vinici. Aj keď je táto kniha o kňazstve, je určená aj všetkým mužom, možno zvlášť manželom, aby objavili aj ďalší rozmer svojho života – úlohu prinášať obetu za svoju rodinu… Aby objavili svoje kňazstvo.

Žena neboli kněžství srdce
Jo Croissant

Poté, co si žena předsevzala, že se musí vymanit z ovládání mužem, přejala mužská schémata na úkor své vlastní ženskosti, a tím se vzdálila své základní povaze. Ocitá se najednou ještě osamocenější a zranitelnější ve spletitých situacích, které často její úzkosti jen násobí. Jestliže se nyní světlo všech reflektorů světa obrací na všechny jeho hanebnosti, jistě přijde den, kdy Bůh odkryje krásu duše. Tajemství ženy se pak objeví v celé své nádheře, v niterném spojení s tajemstvím našeho Vykoupení jako paprsek, který má zalít světlem tvář muže.

V krvi je život – neobyčejná cesta ke kněžství
Benjamin Boisson
Kniha je svědectvím o neobvyklé cestě autora, vedoucí od zázračného uzdravení z leukémie až k povolání ke kněžství. Rychle si čtenáře získá svou přímočarostí, zemitostí i smyslem pro humor. Vážná nemoc u něj propuká v pouhých dvanácti letech. Tehdy si začne Benjamin zapisovat do deníku své smíšené pocity, bystré postřehy o rodině, spolužácích, učitelích, ale rovněž o svých životních plánech, které se ocitají v troskách. Celý život teď nahlíží v jiném světle. Pozdější klikatá cesta hledání povolání vede od běžných lásek přes službu doma, ve škole a farnosti až k rozpoznání Božího hlasu a nalezení duchovního domova v Komunitě Blahoslavenství. Benjamin přijímá kněžské svěcení symbolicky ve třiatřiceti letech, tedy ve věku, kdy Kristus prolil svou krev, aby všem lidem získal spásu a uzdravení.

Svátost kněžství
Anselm Grun
V sérii knih Svátosti autor živě a přístupně popisuje a vysvětluje vznik, symboliku a smysl svátostí a zamýšlí se nad otázkou, jak můžeme svátosti slavit a jak z nich v našich konkrétních životních situacích můžeme žít a být požehnáním pro druhé.
Svátost svěcení kněžstva je svátost výzvy. Nejen jedné, ale každodenní výzvy. A nejen pro ty, kteří se rozhodli svůj život zasvětit kněžskému povolání, ale pro každého věřícího. Protože my všichni jsme byli křtem pomazání ke všeobecnému kněžství. Kdo poznal svou vlastní duši, kdo vidí v člověku jeho původní, Bohem vytvořenou krásu a je ve své hloubce určován pouze Bohem, kdo pomáhá lidem, aby Božím stopám ve svém životě důvěřovali, je pro své okolí požehnáním. Tak jsou i ti, kdo jsou povoláni k svátostnému služebnému kněžství, Ježíšem posláni slavit, povzbuzovat, provázet a sloužit …
Články a modlitby

Najděte farnost, kterou nazvete svým domovem

Pomoc při hledání fary ve Vašem okolí. MassTimes.org

Hledat